Jak je to vlastně s " egem" ?

17. února 2017 v 21:29 | převzato |  Slova a obrázky
Často slýcháme z úst mnoha esoteriků, jak nezbytné je zbavit se ega. Nikdo z nich ale přesně nedefinoval, co vlastně EGO je, jak funguje, co způsobuje, co přináší ,nebo naopak bere. Skloňuje se to slovo tak často, že si člověk může myslet, že když se svým egem nepracuje , že je méněcenný. Zbavit se ega. Tahle věta mi přišla vždycky nějak odtažitá, jen jsem cítila, že všechno je to trošku jinak. K životu člověk " ego" potřebuje, jen záleží na nás, kam popustíme uzdu . Netroufám si o tomto tématu diskutovat, jen jedno vím, že rozhodně se snažím žít tak, bych nikomu neubližovala, abych rozdávala radost a citlivě vnímala vše kolem sebe a docílila určitého stupně poznání skrze sebe, ne prostřednitvím jakéhosi Mistra, protože každý jsme vybaveni jinak a naše cesty jsou rozdílné. Neznamená to ale, že si občas nepřečtu informace a ráda předávám dál to, s čím souzním.Ale neočekávám , že s tímtéž musí souhlasit ostatní.
Dnes souzním s následujícím textem, který vlastně za mě vypoví to, co cítím podobně , ne-li stejně.

Hlavně proboha nerozpouštějte své ego
V dálce se mihla světla projíždějícího auta a zpoza lesa zahoukal projíždějící motoráček. To bude přesně 23:23. Je přesný, jako každý večer. Sedím na zápraží své chalupy a v ruce držím knihu. Dal mi ji kamarád. Je o rozpuštění ega.
Sedím a pozoruji klid letní noci. Můry létají v kruzích kolem světla nad dveřmi a chaoticky do něj narážejí. Jdou za světlem. Stejně jako my lidé. Také v určité fázi života hledáme cestu ke světlu, k Bohu, k sobě samému.
Zahoukala sova a z vesnice za lesem jí odpověděl štěkot psa. Přidal se druhý a třetí. Vykouzlilo to dokonalou iluzi teplé letní noci.
Zbavit se ega. To jsem poprvé uslyšel někdy ve svých šesti, sedmi letech. Četl jsem na to téma mnoho knih. Od učitelů z půlky Asie, až po spisovatele z Evropy a Ameriky. Všichni naráželi na to samé. Rozpusť své ego. Ale proč?
Už jako malý jsem hledal odpověď na tu věčnou otázku: "Kdo jsem Já?" a odpověď přicházela v tichu.
Poprvé se to stalo v tramvaji. Podíval jsem se ke dveřím a u nich tehdy někdo stál. Zaplavila mě vlna nepopsatelné lásky k té osobě a zároveň ke všem bytostem této planety. Ale ta láska byla i z ega. Bylo to Nadjá a zároveň Já.
Pak, o pár let později, jsme s mým dědečkem stáli pod nádhernými vzrostlými borovicemi. Byla to podobná noc, jako ta dnešní. Jen vítr byl silnější. Pohyboval korunami borovic do rytmu našeho dechu. Roztrhané mraky se černou oblohou hnaly k severu a mezi nimi zářily triliony hvězd. Bylo to nádherné hluboké nebe, které ve městě nezažijete. Pro takové nebe musíte vyjet do hor, jako tehdy my s dědou. A tam prožijete v kopcích to splynutí s nebeskou hlubinou krásné letní noci.
Tam jsem ten stav zažil znovu. Byl jsem nebem, vědomím hvězd i větru. Cítil jsem krásnou něhu, kterou k nám promlouvaly borovice, jakoby říkaly, víme o vás a jsme rády, že spolu můžeme tančit tento noční tanec větru a jednoty.
Ale i tam bylo zároveň Nadjá i Já. Jeden můj velmi starý přítel vždy říkával: "Nauč se propojit do jednoty tělo, duši a mysl. Jedno bez druhé nemůže ve hmotné formě spokojeně existovat. Jejich spojením a sjednocením se se všemi a se vším nalezneš sebe."
A ono se to dělo. Nořil jsem se do sebe, sledoval svůj dech a zároveň cítil lásku ke všemu a ke všem. Ale pořád tam bylo vědomí Nadjá i Já zároveň. Až do toho podzimního dne. Zase jsem si takhle hrál a najednou jsem ztratil pojem o těle. Jen jsem plaval v absolutním vědomém světle. Chtěl jsem se ptát. Ale otázky zmizely.
Všechny totiž byly v tom samém okamžiku zodpovězeny. Ani jsem je nemusel položit. Odpovědi přicházely dřív, než otázka mohla vzniknout. Vlastně to byla jenom úsměvná hra. Nebyly otázky, bylo jen vševědoucí vědomí. Plné lásky. Najednou jsem viděl sebe ve všech variantách projevu ve hmotě. Ve všech tělech, ve všech životech. Ve všech paralelních variantách. Všude a nikde. Nic nebylo dobré nebo špatné. Vše jen bylo. Vše jen Je. Vše vždy jen Bude. V přítomném okamžiku.
Bylo to krásné, naplňující a zároveň trochu nudné. Tak sem všichni směřujeme? Do této láskyplné jednoty, kde je vše a zároveň nic? Najednou jsem ucítil hravou chuť skočit zpět do jednoho z těch těl. Ten život tam dole je přece taková krásně dobrodružná hra. Proč vlastně všichni utíkáme a prcháme pryč? Není lepší si tu hru užívat?
Rozpusť ego. A co potom zůstane? Nadjá? Vždyť k čemu je ego v naší "hmotné" realitě? K tomu abychom cítili, chutnali, viděli, vnímali. Všechny vůně, chuti, dotyky a další vjemy vnímáme přes ego. Když ho rozpustíme, jak budeme svět vnímat potom? Já si ego nerozpustím.
Přijde mi lepší své ego přijmout - takové jaké je. Se všemi špatnými i dobrými stránkami. Se vším, co už jsme udělali a jak jsme se rozhodli. Pak přijde soulad. Není to boj proti egu, je to o tom, udělat z ega rovnocenného partnera. I ono si zaslouží náš respekt. Stejně jako naše Nadjá a ty úžasné prožitky a zážitky, které chceme prožívat.
Dokud jsme v boji s egem, ego nebude chtít ustoupit. Když mu dáme důležitost, pochopení a respekt, udělá prostor i pro "vyšší" vnímání. A naše celistvá bytost bude jako jeden muž podporovat celou naši cestu.
Poté se nám snadno bude udržovat odstup nepřipoutaného pozorovatele. Bude snadné vnímat svět s nadhledem. Právě z té jednoty těla, duše a mysli. Když si užíváme nepřipoutaně a nezaujatě celý svět kolem nás, tak přichází právě radost a láska. Radost ze slunečních paprsků a dešťových kapek. Z větru i bezvětří. Z letu ptáků i dětského smíchu. Z tekoucí vody korytem řeky i prašné polní cesty. Z každého nádechu i výdechu. Z úsměvů neznámých lidí na ulici, z okamžiků strávených v práci, s přáteli nebo rodinou. A také z materiálních věcí - obyčejných i luxusních.
Najednou to není o závislosti na majetku a hromadění, ale o obklopování se nádhernými věcmi a přijetí i jejich pomíjivosti.
Mám rád krásné věci. Ale zároveň mě vlastně vůbec nezajímají. Rád se jimi obklopuji, pro radost z pěkných designových tvarů, pro radost z kvality materiálu, pro jejich krásu. Samotnou, takovou jaká je. Ale potřebuji je? Ne. Záleží mi na nich? Vůbec. Můžu je mít a třeba i mám. Ale když odejdou z mého života, tak pocit mám asi takový, jako když vám na plotě přistane krásný pták. Vy se radujete z jeho přítomnosti a v okamžiku, kdy zamává křídly, mu popřejete šťastný let a zase děláte něco jiného. Takový mám vztah k pomíjivosti života v přítomném okamžiku.
Můžu si do života přitáhnout cokoliv a zároveň v něm nepotřebuji nic.
Ano, není pro nás dobré být egem úplně pohlcen. V nevědomí o podstatě sebe samého. V honbě za bůhvíčím. Ať už je to kariéra, peníze nebo úspěch. Ale i honba za duchovním růstem, je jen honbou. Kdo namedituje nejvíc hodin. Odsedí nejdéle tu nejtěžší jógovou pozici. Odmodlí se nejvíce otčenášů či manter. Kdo je častěji v kostele, či ašrámu. I tohle je honba za egem. Pocit duchovní pýchy, nebo strach z toho, co přijde potom, či mnoho jiných variant o sobě samém, je také jen nástraha vlastního ega. Ale v tomto nastavení nepřijímáte své ego, buď jste na něm závislí, nebo proti němu bojujete. Ego není v rovnováze s vaší bytostí, není spojencem. Je nepřítelem.
Když ale tohle vše prohlédnete, pochopíte, jak je celá naše realita vlastně úsměvná. Jak vše už dávno je. A jak to Je dokonalé.
Nemusíte se za ničím honit, vše už máte. Nemusíte do kostela, ašrámu, nebo duchovního centra. Vše máte tady. V sobě. Pak přichází nepřipoutanost k egu a k realitě.
Když tohle prožijete, tak odložíte knihy o rozpouštění ega. Budou zbytečné. Místo toho se zadíváte nahoru na roztrhané mraky na noční obloze a zaposloucháte se do dalšího zahoukání sovy.
Vezmete si šálek dobrého zeleného čaje a s úsměvem si vychutnáte další doušek, který se jako vlnící se příboj rozprostře vašimi ústy. Na chvíli ten doušek podržíte na jazyku a pak ho necháte sklouznout do krku. V tom je totiž vše. Život, radost, láska, jednota. Víc nepotřebujete. A až jednou přijde i ten poslední den, jen si dáte poslední doušek, podíváte se na nebe a s výdechem se usmějete. Nepřipoutaní ke svému egu.
A na nebi zrovna proletí padající hvězda…a nebo ne. Nestane se třeba vůbec nic.
A i to bude dokonalé.
Protože vše jen Je.
Ale také se můžete pustit do uskutečňování svých cílů. Vytvářet a přetvářet. Můžete si hrát. Klidně můžete i hromadit majetek (jen už na něm nejste závislí - víte, že to nepotřebujete pro uspokojení něčeho nevyléčeného ve vás samotných). Skrze sebe můžete měnit svět. A celý svět pro vás bude úžasnou školou posouvání svých hranic - hranic Ega i hranic Nadjá.
A i to bude dokonalé.
Protože vše jen Je.
Otevřu oči a cítím se naplněn vděčností. Cítím jak se mé Já i Nadjá a plno dalších složek mé bytosti raduje. Tělo mi vibruje jejich úžasnou spoluprací a já děkuji za to, že to můžu zažívat. Dostal jsem chuť na čaj. Zvedám se, otevřu dveře. Cítím vůni čerstvě upečených makových buchet a v hloubi domu se ozývá smích mých dětí. Manželka vzhlédne od knihy, kterou právě čte a něžně se na mě podívá.
Vše je a je to dokonalé.
Děkuji.
Pavel (z cyklu povídek - podobnost s mým nebo vaším životem je čistě náhodná)
---------
Chcete to zažít? Podívejte se na www.kvantovaterapie.cz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronika Veronika | Web | 18. února 2017 v 7:52 | Reagovat

Hm, to je zajímavé, takové na zamyšlení.....

2 Marie Marie | E-mail | 4. března 2017 v 16:23 | Reagovat

Taky to tak cítím.Marie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama