Únor 2016

Cesta ven ze šíleného světa

29. února 2016 v 20:13 | Jan Menděl |  Zajímavé knihy, odkazy
Drazí přátelé,
s radostí Vám oznamuji, že má kniha je již v předprodeji.
Pokud jste z Česka, můžete si ji koupit zde:
Jestliže jste ze Slovenska, můžete si ji koupit zde:
Jen pro jistotu upozorňuji, že kniha je zatím pouze v českém jazyce.
Doufám, že se Vám bude líbit.
Krásný den.
S láskou,
Honza

Alef

29. února 2016 v 19:33 | Paulo Coelhoo |  Zajímavé knihy, odkazy

Odpouštím

........akustika v chrámu je tak dokonalá, že všechno, co říká, jako by se ozývalo kolem dokola.
" Slzy, jež mne přinutili prolévat - odpouštím.
...Bolesti a zklamání - odpouštím.
......Zrady a lži - odpouštím.
.........Pomluvy a intriky - odpouštím.
............Nenávist a pronásledování - odpouštím.
...............Utržené rány - odpouštím.
..................Zničené sny - odpouštím.
..................Zmařené naděje - odpouštím.
...............Nelásku a žárlivost - odpouštím.
............Lhostejnost a zlovůli - odpouštím.
.........Nespravedlnost ve jménu spravedlnosti - odpouštím.
......Hněv a týrání - odpouštím.
...Přehlížení a zapomnění - odpouštím.
Světu se vším jeho zlem - odpouštím "
Spustí paže, otevře oči a rukama si přikryje tvář. Přistoupím k ní a chci ji obejmout, ale ona mě pohybem ruky zarazí.
" Ještě jsem neskončila. "
Znovu zavře oči a zdvihne hlavu.
" Odpouštím také sama sobě, nechť už mě v srdci netíží prožité strázně.
...Na místo hořkosti a zášti stavím porozumění a pochopení.
.......Na místo vzpoury stavím hudbu vycházející z mých houslí.
............Na místo bolesti stavím zapomnění.
................Na místo pomsty stavím vítězství.
.....................Budu schopna přirozeně milovat přes všechnu nelásku,
...................dávat, ač všeho zbavena.
................Radostně pracovat přes všechny zábrany,
.........podat ruku třebas v naprosté samotě a opuštěnosti,
...osušit slzy, ač s pláčem,
věřit, ač se mi nevěří."
Otevře oči, položí mi ruce na hlavu a řekne s veškerou autoritou přicházející z Výšin:
" Tak se staniž a tak se stane. "
PAULO COELHO - ALEF
Zdroj:
Použití textů, afirmací, meditací je na vlastn& iacute; zodpovědnost, šíření vámi vybraného textu prosíme v původní podobě s uvedením odkazu na naše stránky www.duhovenebe.blog.cz Děkujeme

Když se mandaly drží za ruce

28. února 2016 v 21:42 | Eva |  Mandaly
Když se lidé drží za ruce, představuji si tanec v kruhu, projev veliké lásky, radosti.
Když se spojí mandalky, vzniká spolupráce, která potěší obě strany. Požádala jsem Blanku, zda mohu její mandalu zveřejnit.
Odepsala mi ... Máš moji plnou důvěru - použij mandaly, jak ti to vyhovuje, jak to cítíš... Když napíšeš, že jsou moje, budu samozřejmě ráda. Ale takhle nějak jsem si to představovala - ať se šíří dál v jakékoliv podobě. Na svém FB profilu, kam mandaly vkládá téměř denně, uvedla, že je ráda, když mandala dále žije svým životem a za moje dokreslování se nezlobí.
Mandala Blanky


mě z nějakých důvodů inspiruje k dotváření. A zde je moje páteční a sobotní dokreslování. Jako první vznikla " Panenka ".Vzpomněla jsem si na kroje, vyšívky. Potom jsem pomyslela, že mandalka je z kalendáře na březen a ...

Nemohla jsem přestat a pokračovala dál.

Myslím, že kdyby mi do cesty nepřišly Blančiny mandaly, takové bych nikdy nevytvořila.
A začalo to těmi dvěma, které jsem upravovala trošku po svém:

Leden mě natolik zaujal, že list únorový jsem zpracovala ještě dříve, než měsíc skončil. Bohužel foto není dobré a formát na skenování příliš veliký, Ale bude další pokus.

Ve skutečnosti je mandala pouze černobílá.
Děkuji, Blani, za tvoje tvoření a velkorysost.

Kontakt na Blanku zde -http://www.blancasy.cz/

Víkendové mandalkování

28. února 2016 v 20:43 | Eva |  Mandaly
Začalo to včera takto:


Když rozsévaš lásku, vyraší květ, z každého semínka nový zas a znovu, věčný koloběh života.Pospulu věčně. Jednota. Silnější, kránější láska bude, až spojíme se všichni za ruce a vytvoříme srdcí kruh.
Stačí dokreslovat.
Pokračování dnes:

A pak mě napadlo, že přece jen by předloha měla být volnější, prázdnější pro dotváření, tak jsem začala mazat a upravovat tak, aby se dala vybarvit i v PC.Takový obrácený postup. Takže " základní " pro další čarování :

Matematika kolem nás

28. února 2016 v 20:31 | převzato |  Zajímavé knihy, odkazy


PHI and PI: Cycles

What is difference between Phi and Pi?
Phi has to do with living things, with growth and biology and the formation of crystals (which are living beings).
Whereas Pi is the Circle, it has a beginning point and its ending is back to the Source, meaning Pi is the ReAbsorption of Life's Journey back to the Self, back to the Source Creation.
Both Phi and Pi are glimmers of Light lurking in the blackness of the Universe.
Thus if Phi is the infinite cycles apparent in the Living Mathematics of Nature,
that which is unending in its quest to perfect and unify form,
then Pi is about the closure of cycles.

Jain 108
Phi a pi: Cykly.
Jaký je rozdíl mezi phi a pi?
Phi má co do činění s živými tvory, s růst a biologie a tvorbě krystalů (které jsou živé bytosti).
Vzhledem k tomu, že společnost pi je kruh, to má začátek bod a její konec je zpátky ke zdroji, což znamená, že společnost pi je reabsorpce život je cesta zpět do sebe, zpátky ke zdroji stvoření.
Oba phi a pi jsou záblesky světla, číhající v temnotě vesmíru.
Tedy pokud phi je nekonečné cykly znatelný v obývacím matematika přírody,
Která je nekonečná ve své snaze perfektní a sjednotit formuláře,
Pak pi je o uzavření cykly.
Jitka 108 -

Záhadná Atlantida

24. února 2016 v 23:46 | uk.z knihy |  Zajímavé knihy, odkazy

Atlantida je zaklínadlem, vyvolává teskné vzpomínky na legendární a lepší časy. Lidé se otázkou této zmizelé pevniny zabývali odpradávna a dodnes jí jsou fascinováni. Jsou to ale všechno jen pověsti, nebo mají báje pravdivý základ? Badatelé, spisovatelé i laici se v moderní době nad legendou o Atlantidě zamýšlejí více než sto let. Někteří za pozůstatky tajemného světadílu pokládají údajné zbytky zlatého města na Helgolandu. Jiní říši Atlanťanů umísťují na Kanárské ostrovy nebo spekulují o záhadném Bermudském trojúhelníku. Další vše odbývají jako pohádky. O Atlantidě bylo napsáno téměř 30 000 knih, které obsahují nejrůznější teorie.

Pro mnoho prehistoriků je opravdu těžko představitelné, že by před 11 500 lety mohla existovat podivuhodně vyspělá civilizace. Na druhé straně však existují historické záznamy, které se odvolávají na události z doby kolem roku 9500 před Kristem. Dochované písemné svědectví o existenci ostrovního kontinentu je dílem významného řeckého filozofa Platona (427-347 před naším letopočtem). I on se však opírá o podstatně starší egyptské prameny.

Žáci Platonovy filozofické akademie se rádi věnovali důvtipným rozhovorům. Některé z nich se dochovaly. Dva obsahují mýtus o Atlantidě a nazývají se Timaios a Kritias. Podle Platona disponovali Atlanťané silným vojskem, vyznačovali se vyspělým zemědělstvím, dobývali a zpracovávali kovy a měli vlastní písmo. Podle toho by Atlantida měla být kolébkou všech dnešních kultur.

Nejvýznamnější pasáže dialogů nás informují o tom, že Atlantida "leží před ústím, jemuž se u vás říká ,Heraklovy sloupy', je ostrovem větším než Asie a Libye dohromady. Mohlo se z ní tehdy plout ještě na jiné ostrovy a z těchto ostrovů na protilehlou pevninu... Tato říše byla spravována velkou a obdivuhodnou královskou mocí, jež ovládala jak celý kontinent, tak i další ostrovy a části pevniny. Kromě toho uplatňovala svůj vliv na země od Libye po Egypt, Evropu a Tyrhénii."

Ostrovní Atlantida nečekaně zmizela v moři v důsledku zemětřesení a záplav. Platon k této katastrofě uvádí: ,,... během jediného zlého dne a zlé noci ..., i s celým početným bojovným národem ... zmizel ostrov Atlantida... Proto je tam moře dodnes neprůjezdné a nelze po něm plout loděmi, protože plavbě brání vysoká vrstva bahna, jež zavinilo zánik ostrova."

V dalším průběhu dialogu Platon podrobně popisuje hlavní město a také státní uspořádám Atlantidy. Krajina legendárního ostrova se prý skládala z hor a údolí a vyznačovala se mírným klimatem. Obyvatelé budovali umělé vodní kanály, podzemní loděnice, velké přístavy a skvělá města. Ostrovní říše disponovala velkými zásobami nerostného bohatství: mědi, stříbra, zlata a drahokamů. Zemi vládlo deset králů, kteří ze svého středu vybírali nejlepšího, nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího, jenž se stával panovníkem celého kontinentu. Palác tohoto velkokrále stál přímo v centru nádherného hlavního města. Byl obklopen mnoha umělými okružními kanály a opevněn hradbami politými roztaveným cínem a bronzem. Všude prýštily horké a teplé prameny. Jako své největší bohatství opatrovali Atlanťané šestihranné krystaly, jimž říkali kameny Tuaoi. Pokládali je za zdroj nevyčerpatelné energie. Pokud se Atlantida kdysi uprostřed moří opravdu vypínala, mohla být rájem na zemi.

Pro existenci ostrovní říše hovoří Platonův názorný a podrobný popis, který je v některých pasážích tak detailní, že by podle něj bylo možné hlavní město Atlantidy bez problémů rekonstruovat. Opírají se prastaré texty o historickou skutečnost, nebo je to jen brilantně vymyšlená historka? Názory se různí, protože texty lze interpretovat tak i onak. Na jedné straně lze Atlantidu pokládat za ideální stát vymyšlený Platonem, který tak chtěl podpořit vlastní filozofickou a politickou koncepci. Na druhé straně můžeme věřit, že ostrov opravdu existoval. Pak se však je třeba zeptat, odkdy kde a zda se někde nacházejí jeho pozůstatky nebo jiné památky dosvědčující reálnost existence této mocné říše. Další otázkou je, co bylo příčinou katastrofy, která záhubu ostrovního kontinentu způsobila.

Do dnešního dne se tajemství Atlantidy pokusily odhalit už stovky vědců. Všichni marně. Hlavním problémem je to, že jediný "svědek", to znamená Platon, je již 2 355 let po smrti. Ale ani on sám Atlantidu na vlastní oči nespatřil. Z jeho zprávy však vyplývá, že existenci ostrova pokládal za historicky prokázanou. Ve svých dialozích čtyřikrát zdůraznil, že ostrovní říše není fikcí a že se o ní dověděl od svého děda. A ten o ní zase slyšel od svého předka Solona, který se s historií Atlantidy obeznámil v Egyptě.

Výslovně je uvedeno, že pramenem informací bylo posvátné město Saje. Kdysi se tam nacházel chrám bohyně Neith a právě v něm byla podle Platona hieroglyfy zapsána zpráva o Atlantidě. V chrámovém okrsku se nacházela i nej slavnější egyptská univerzita. Archeologové nalezli v jeho zříceninách pozůstatky studoven. Chrámové budovy byly zničeny někdy na počátku našeho letopočtu. Přesto se až do moderních dob dochovalo mnoho soch a částí staveb. Jsou roztroušené po různých muzeích. Ovšem původní město Saje ještě vykopáno nebylo. Co by asi odhalily rozsáhlé a důkladné archeologické průzkumy? Možná svědectví o událostech z prehistorických epoch. Třeba by vědci narazili i na ztracený odkaz Atlantidy? Existence chrámu bohyně Neith je historicky prokázána. Proč tedy není podrobně prozkoumán?

Platon nám vlastně jen zprostředkoval Solonovu zprávu o Atlantidě. A Solon získal informace o této říši v sajském chrámu bohyně Neith, v němž byly vytesány do kamenné stély. Další podrobnosti si opsal z "posvátné knihy". Rukopis pak byl předáván po čtyři generace až ke "Kritiovi", mluvčímu z Platonova dialogu.

Zní to dobrodružně. Ale například i zaniklé město Trója bylo dlouhou dobu pokládáno za výplod bujné fantazie - dokud je nevykopal Henrich Schliemann (1827-1890). I on se spolehl na líčení antického básníka. Schliemann byl přesvědčen, že Trója opěvovaná Homérem v eposu Ilias opravdu na místě popsaném básníkem stávala. Všichni se mu vysmívali, jenže amatérský archeolog Schliemann se tím nedal odradit, skutečně byl na pobřeží Malé Asie úspěšný a získal si celosvětové uznání.

I Platonovy údaje o Atlantidě je možné prověřit. Pokoušejí se o to vědci z celého světa a přes veškeré vynaložené úsilí nedokázali vyloučit, že jeho tvrzení je pravdivé a že prameny popisují děje, které se odehrály v příšeří tajemného dávnověku. Platon důvěryhodně líčí "duševní přenos informací", s čímž souhlasí i hambursky badatel dr. Hartwig Altenmiiller, který tvrdí: "Staroegyptská moudrost byla v klasickém Řecku běžně rozšířená."

Zástupy učenců tehdy putovaly do starobylé země na Nilu a nechávaly se inspirovat její kulturou, která jako jediná přežívala nepřetržitě již tisícovky let. Řekové se mohli lecčemu přiučit, protože staří Egypťané vynikali ve znalosti astronomie, lékařství a dalších disciplín. Například i v matematice a stavitelství vysoko převyšovali ostatní středomořské národy.

Jestliže tedy Platonovy informace o moudrosti a znalostech Atlantiďanů vypadají velmi důvěryhodně a logicky, proč by si další detaily o ostrově a jeho zániku vycucal z prstu? O nezvratný důkaz nás pravděpodobně připravila ničitelská zuřivost. Egyptská knihovna v Alexandrii byla se svými miliony originálními svitky duchovním centrem celé helénistické oblasti. Ve svých sbírkách schraňovala kompletní vědecká a filozofická díla tehdejšího světa, ale i utajované znalosti.

Ke katastrofě došlo roku 48 před Kristem, když do Alexandrie vtáhl Gaius Julius Caesar a vzal pod svou ochranu Kleopatru. Během bojů mezi jeho vojáky a místními přívrženci faraóna Ptolemaia (který soupeřil s Kleopatrou o trůn) knihovna vyhořela. Vědci následujících generací přišli o nedocenitelné písemné poklady. Zápisy na papyrových svitcích by nám možná i dnes pomohly vyřešit některé nejasné záhady minulosti, mezi něž patří také otázka Atlantidy.

Zbylé zachráněné spisy byly definitivně zničeny v 7. století po dobytí Alexandrie Araby. Nevyčíslitelně vzácné dokumenty skončily jako topivo v někdejších římských lázních. Lidská posedlost ničením je bohužel nevymýtitelná, jak dokazují některé události z doby poměrně nedávné.

V průběhu dějin nenávratně zmizelo mnoho vyspělých kultur. Jako němá svědectví po nich zbyly tajemné zříceniny, pyramidy, opuštěné věže a obrazy bohů. Většinou se jedná o pouhé fragmenty, jež byly dlouhou dobu pokládány za bezcenné. Zdivo starých chrámů lidé často používali jako materiál na stavbu svých příbytků. Některé památné stavby bezohledně zničili chtiví dobyvatelé - třeba evropští conquistadoři vedení Cortézem a Pizarrem, kteří jsou odpovědní za zkázu říší Mayů a Inků.

Přes neblahé působení člověka i přírody lze stopy zaniklých ostrovnich říší nalézt. Ovšem pouze za předpokladu, že jsme připraveni je hledat. Mnozí učenci minulosti stejně jako někteří soudobí badatelé situovali Atlantidu do míst, jež vyplývala z Platonova popisu. Již sám název naznačuje, že tuto legendární zemi musíme hledat v Atlantickém oceánu.

Jesuita Athanasius Kircher, jehož kniha Mundus Subterraneus vyšla roku 1664, pokládal Azorské ostrovy za vrcholky zaniklého kontinentu a nakreslil na svou dobu pozoruhodně přesnou mapu Atlantidy. Původně byla namalována s prohozenými světovými stranami. Není dodnes jasné, jak Kircher ke svým poznatkům přišel. V nedávné době někteří badatelé zjistili, že mezi různými místy na zemském povrchu je možné odvodit matematické vztahy s metafyzickým významem. Podle toho se zdá, že ve vzdálené minulosti opravdu mohl existovat jeden jediný zdroj osvícení, z něhož vycházely veškeré znalosti svaté geometrie, matematiky a metafyziky. Nacházelo se na Zemi centrum, odkud vyzařovaly jemné energie, které zasvěcenci dokázali rozeznat a využít? Ze složitých matematických výpočtů každopádně vyplývá, že původ těchto údajů je třeba hledat právě v prostoru Azorských ostrovů. Zjištěné koordináty se do značné míry shodují s údaji, podle nichž Kircher lokalizoval potopený kontinent Atlantidu.

Kritici namítají, že Atlantik je dokonale prozkoumán a geologové ani geofyzici nenalezli známky toho, že by se atlantické dno za poslední milion let nějak nápadně změnilo. Proto tam před geologicky krátkou dobou nemohl zmizet žádný ostrov. Pátrači po Atlantidě však takové tvrzení nemůže otřást. Dodnes tuto bájnou zemi "objevili" na více než padesáti různých místech planety. Na Helgolandu v Severním moři, dále na Bahamách, na Srí Laňce, v Iránu, na Sahaře i na Kavkazu. Atlantidu umísťují i na tak nepravděpodobná místa, jako je Východní Prusko, Sibiř, jižní Afrika, Nigérie, Venezuela a Švédsko.

V roce 1998 se objevila teorie, podle níž celý kontinent v důsledku působení tekutého zemského magmatu "odplaval" ze své původní polohy a nakonec se stal světadílem, jemuž dnes říkáme Antarktida. Fantazii se zřejmě meze nekladou.

Novověcí badatelé se často s Platonem neshodují topograficky ani časově. Podle starověkého filozofa dospěla Atlantida ke svému vrcholu někdy kolem roku 10000 před Kristem. Proti tomu někteří namítají, že Solon (Platonův informační zdroj) převzal početní chybu egyptských kněží. To ovšem nelze dokázat. Nesporná zůstává pouze samotná legenda o Atlantidě. Žije dál, třebaže o její existenci pochybovali mnozí lidé již v antických dobách. Například učený Aristoteles pokládal vše za vymyšlené báchorky. Přesto se v každé epoše vyskytli odhodlaní dobrodruzi, kteří se vydávali hledat potopenou říši a její hlavní město s nesčíslnými poklady.

Podívejme se v krátkosti na jejich snahy, které bychom mohli charakterizovat společným mottem: "Pokud ten ostrov opravdu býval realitou, pak ho musíme najít."

- Kolem roku 50 po Kristu: Historik Plinius Starší se pouští do prvního pokusu o lokalizaci bájné říše. Dává Atlantidu do souvislosti s jihošpanělskou obchodní metropoli Gades (dnes Cádiz).

- 1475: Renesanční topograf Toscanelli navrhuje podle Platonových údajů mapu světa, v níž je zakresleno mnoho velkých atlantických ostrovů. Kolumbus jeho dílo používá při své plavbě do Ameriky.

- 1530: Lékař a humanista Girolamo Feascatoro označil nedávno objevenou Ameriku za hlavní území někdejší Atlantidy.

- Kolem roku 1700: Olof Rudbeck, rektor univerzity ve švédské Uppsale, pokládá Atlantiďany za zakladatele svého města. Gótové podle něj byli potomky atlantské rasy.

- 1779: Francouzský revoluční teoretik Jean Sylvian Bailly prohlásil Sibiř za "kolébku kultury" a označil její obyvatele za dědice tradic Atlantidy.

- 1803: Napoleonův důstojník Bory de St. Vincent představuje ve své Historii a popisu Kanárských ostrovů teorii, že Kanáry jsou pozůstatky zaniklého ostrovního kontinentu.

- Kolem roku 1870: Dobrodruh a amatérský archeolog Augustus Le Plongeon se domnívá, že Mayové z Chichén Itzá jsou potomky Atlantiďanů. Pustil se v Mexiku i do vykopávek.

- 1922 až 1926: Německý archeolog Adolf Schulten vedl v jižním Španělsku vykopávky u ústí Guadalquiviru. Severně od města Cádiz narazil na stopy antické obchodní metropole Tartessos, která je pokládána za nejstarší kulturní centrum Západu. Množství nápadných shod mezi Tartessem, zničeným kolem roku 500 před naším letopočtem Kartaginci, a zprávou o Atlantidě přivedlo Schultena k závěru, že rovnice Atlantida = Tartessos není jen shoda náhod, ale je důkladně topograficky a kulturně podložena.

- Kolem roku 1930: Historik Robert Graves lokalizoval Atlantidu do severní Libye, k "Tritonskému jezeru", což byla obrovská slaná laguna, vyschlá před 5 000 lety.

- 1931: Němečtí nacionální socialisté zneužili beze stopy zmizelý kontinent ke svým cílům. Hitlerův uctívač Heinrich Puder prohlásil Helgoland za původní, Atlantiďany obývanou árijskou říši. Velitel SS Heinrich Himmler nechal před ostrovem provádět průzkumy.

- 1939: Řecký archeolog Spyridon Marinatos dal Atlantidu do souvislosti se zánikem mínojské středomořské civilizace. Katastrofa prý byla vyvolána výbuchem sopky Théra na ostrově Santorin kolem roku 1450 před Kristem. Tuto teorii prověřovalo několik expedic, mezi nimi i tým podmořského badatele Jacquese Cousteaua. Datace založená na porovnávání hliněných nádob však dokládá, že hlavní sídla na Krétě byla zničena až padesát či sto let po výbuchu na Santorinu.

- 1953: Německý badatel dr Jiirgen Spanuth připlul k Helgolandu na upraveném kutru a potápěl se zde, aby nalezl stopy bájného města Basileia (= Atlantis).

- Kolem roku 1970: Hned několik spisovatelů, mezi nimi Američan Charles Berlitz, situovalo Atlantidu do Karibiku (Bermudy, Bahamy). Pod vodou se podle jejich názoru nacházely zbytky "cesty z Bimini" a další jedinečné struktury. Skeptici však vše označili za přirozené geologické formace.

- 1984: Sovětské výzkumné lodi Vítěz a Rift zkoumaly před Gibraltarem podmořskou horu Mount Ampére - bez výsledku.

- 1986: Badatel Helmut Tributsch, profesor fyzikální chemie a archeologie, je přesvědčen, že v jižní Bretani na ostrově Gavrinis nalezl důkazy odpovídající Platonovu tvrzení, že ostrov byl větší než "Libye (Afrika) a Asie dohromady". Tributschova překvapivá interpretace zní: Tento ostrov není ničím jiným než - Evropou!

- 1991: Finský historik Igor Boch analyzoval staré ságy a dospěl k přesvědčení, že Atlantiďané byli "ledovým národem", který koncem doby ledové sestoupil poblíž Helsinek z tajících ledovců. Bosch používá následující etymologické vysvětlení: Atlantis = Altlandis = All land is ice.

- 1992: Archeolog dr. Eberhard Zangger poprvé vyslovil teorii: Atlantida = Trója. Platonova zpráva je prý zkreslenou vzpomínkou na trojskou válku.

- 1998: Britský plukovník John Blashford-Snell zahájil expedici k jezeru Titicaca. Na kopii rákosového člunu indiánského kmene Tiwanaků se plavil po řece Desaguadero - urazil 300 kilometrů až k jezeru Poopó. Podle Blashford-Snella byli vymřelí Tiwanakuové původně Atlantiďany, kteří z andských základen provozovali transkontinentální námořní plavbu a měli kontakty s Egyptem.

Musíme se ještě zmínit o díle, které zahájilo novodobou vlnu zájmu O Atlantidu. Vyšlo v roce 1882 a nazývá se Atlantida, předpotopní svět. Autorem knihy je americký badatel Ignatius Donnelly (1831-1901), který vyslovil několik tezí, jež jsou dodnes pokládány za "atlantologický standard". Donnelly tvrdil, že napsal svou knihu mimo jiné proto, aby prokázal, že Platonův popis ostrova je založen na historických skutečnostech. V Atlantickém oceánu se naproti ústí Středozemního moře kdysi rozkládal rozlehlý ostrov. Byl pozůstatkem atlantické pevniny a v antických dobách byl známý pod názvem Atlantida. Ostrovní říši nakonec zničila obrovská přírodní katastrofa a ostrov se i se svými obyvateli potopil. Nad hladinou zůstaly pouze nejvyšší vrcholky hor - dnešní Azory.

Někteří lidé se zachránili na lodích či vorech a odebrali se k národům Východu i Západu, jimž přinesli zprávy o strašlivé tragédii. Pověsti přežívají v podobě historky o potopě světa dodnes. Potopa světa byla podle bible trestem, jímž chtěl Bůh vyhladit většinu hříšného lidstva. Podobně dramatické pověsti o velké záplavě jsou rozšířené po celém světě. Velké globální povodně nebo dokonce celá řada takových katastrof jsou prokázanou skutečností - dokládají je například miliony fosilií mořských živočichů, vyskytujících se v různých vrstvách pevninské souše.

Legendu o "velké potopě" znají i jihoameričtí indiáni. V Kolumbii byly nalezeny prehistorické kamenné artefakty v podobě člunů. Jsou na nich vidět lidé obklopení různými zvířaty. Mohlo by se jednat o předkolumbovské zobrazení Noemovy archy; tedy o vzpomínku na celosvětovou záplavu. Předměty jsou připisovány kultuře Muisků, kmeni žijícímu v okolí dnešního hlavního města Bogoty. Vyprávění indiánského kmene Guayana připomíná biblický popis katastrofy (Genesis, První Mojžíšova, 6-8) a ten je založen na líčení starších babylonských pramenů. V nich je uvedeno, že v šerém dávnověku žili na Zemi nebeští bohové. Rozhněvali se na neposlušné lidi, kteří nedodržovali posvátné zákony. Proto se bohové rozhodli lidský rod zahubit a seslali na Zem velkou povodeň.

Někteří lidé se zachránili na člunech a dostali se do Ameriky i jinam. Atlantiďané prý ovlivnili Toltéky, Aztéky, Maye a dokonce i Egypťany. Každopádně to tvrdí atlantologové. Například mezi aztéckým jazykem a staroegyptštinou opravdu existují nápadné shody, podobně je tomu s kultem mrtvých, stavbou pyramid a balzamováním.

Podle aztéckých bájí se kdysi v moři rozkládal hornatý ostrov jménem Aztlan. Odtud údajně pocházely všechny středoamerické národy. Zaniklý ostrov a zmizelá civilizace se objevují i v pověstech dalších národů: Je to Antilha u Féničanů a Kartaginců, Amenti u Egypťanů, Araliu znali Babyloňané, Avalon je typický pro keltské báje, Berbeři mají Atarantes, Atalaya je známa u Guančů na Kanárských ostrovech, o Atalaintice si vyprávějí Baskové a o Atlanu Mayové. A to je pouze neúplný seznam. Může být podobnost s názvem Atlantida (Atlantis) skutečně pouze náhodná?

Kniha Zakázaná archeologie

Otázkou Atlantidy se více či méně vážně zabývalo mnoho badatelů. Od antických dob se objevila řada nejrůznějších teorií. Žádná z nich není stoprocentně přesvědčivá. Jednotliví atlantologové si z Platonovy zprávy vybírají většinou to, co se jim právě hodí. Co nezapadá do skládačky, na to rádi zapomínají a spoléhají na svou bohatou fantazii. Tímto způsobem však minulost rekonstruovat nelze. K celé věci je třeba přistupovat komplexněji. Případ Atlantida není v žádném případě uzavřen. Nové objevy podmořské archeologie se starají o to, aby bádání zůstávalo napínavé.
Autor: Kapitola z knihy Zakázaná archeologie, kterou napsaly: Klaus Dona & Reinhard Habec






Světelná koupel

23. února 2016 v 0:13 | Eva |  Slova a obrázky

Všechny obrázky z Galerie 2 můžete mít vytištěné na formátu A4 nebo ve větší velikosti jako fotografie . Originál je pak tisk na plátno. Podrobnosti sdělím e-mailem.

V čajové růži

21. února 2016 v 22:29 | Eva |  Slova a obrázky

V čajové růži paprsky slunce spí,
v čajové růži něha bydlí,
v čajové růži ukrytá je láska.
Sázejte růže podél cest,
sázejte růže kolem domů,
nechejte rozkvést zemi svou
a vyslyšte prosbu velikou.
Klid a mír duši, každému tvoru.
Něžné objetí růžových plátku, kéž doletí do všech koutů světa.
Klid a mír všem,
ať jen láska vzkvétá.

E.L. 21.2.2016

Ivan Slezák

21. února 2016 v 1:39 | Eva |  Hosté
Dnešní zastavení zavoní dřevem, procítíme něžnou a láskyplnou energii, možná se vás dotkne zdánlivě neslyšná kouzelná melodie nekonečna a pohladí vás všeobjímající láska.Takto vnímám tvorbu slovenského umělce Ivana Slezáka.
Když jsem si dnes přečetla jeho slova a uvědomila si důležitost sdělení, dovolile jsem si požádat o možnost virtuální návštěvy.
Ivan Slezák není typický řezbář, ale všestranný umělec s nesmírně citlivou duší a laskavým srdcem. Kdo jiný by věnoval tolik času dětem v tvořivých dílnách a ve školce. Říká, že tvorba skrze cit přichází postupně sama.
Dovolme si vstoupit.




.... áno priatelia, môžeme si povedať že rozprávky sú pre deti a pritom si klepkať na čelo,...... ale tiež sa môžeme pokúsiť všetko v našom živote vnímať s CITOM,..... Môžeme sa tváriť že sme pánmi toho sveta, ale tiež môžeme s týmto svetom spolupracovať,...... vnímať, ... spoluvytvárať trvalé hodnoty. Prečo spoluvytvárať? ..... Nuž preto, že všetko vôkol nás je naozaj "živé" ..... a ak s týmto vedomím pristúpujeme k životu v pokore,..... začne sa nám odhaľovať závoj záZRAKOV (zázrak/ za-ZRAK) ...... zrazu sa nám začnú zobrazovať veci doposiaľ nevidené ,...... začneme v radostnom tvorení spolupracovať s bytosťami čo utvárajú prírodu, začnú nám pomáhať,..... začnú sa nám, akoby "náhodou" ukazovať .......... Emotikona smile ........ ako v tomto prípade, keď v diele čo práve vzniklo, tvár sa ukázala ( vľavo hore od srdiečka) .......... tak,..... máte teda na výbar priatelia...... po prečítaní týchto riadkov "poklepkať si na čelo" ........ alebo sa vydať na tú prekrásnu tvorivú cestu objavovania záZRAKOV tohto SVETA ....... a kto by snáď predsa len pochyboval, rád viac objasním, pri niektorom osobnom stretnutí na výstave ....... teším sa na Vás ...... najbližšie už počas jarných prázdnin na zámku v Smoleniciach .......



Spojovat dřevo a kámen, používat kov a tím dát najevo , jak vše souvisí se vším, jak neskutečně jsme se vším propojeni.



Jen pohladit dřevo a nechat ho dál žít...


Vytvářet Dary pro Duši - to je cíl ...






...vyskúšal som veci nové ..Emotikona smile ... Slnko na nočnej oblohe symbolizuje večné a nekonečné prepojenie dvoch protikladov, svetla a tmy, noci a dňa, či života a smrti. To nekonečné a inšpirujúce je vždy LÁSKA. Ako slnečný lúč zohrieva tvár pútnika na cestách životom, tak aj LÁSKA sťa slnečný lúč v srdci, zohrieva ľudské bytie v každom okamihu života, bez ohľadu na to či je deň, či noc. Či je život v plnom rozkvete, alebo lupienky kvetu života už opadávajú.


Od andělů k atomům, od doteků dřeva k nesmírné moudrosti, taková je cesta Ivana Slezáka.



Od soustředění v tichu k veselému švitoření dětí. Tam umělec ukazuje, jak se tvoří srdíčko " srdcem " .
Tam dětské oči sledují , jak dřevo ožívá , tam se vytvářejí dárky.



Takovou školku bych přála všem dětem.

Doplnění - 29.2.


Kos černý

18. února 2016 v 17:01 | Eva |  Fotografie a jiné
Kos je takový milý kamarád, dokud nečervenají třešně a vy jich na stromě máte pouze pět. Vegetarián to není, protože žížaly má tuze rád.A v zimě si zase pochutná na jablku. Vyčítavě na mě pohlédl, protože dnes ještě žádné nedostal.


No to víš, fotit bys mě chtěla, bez honoráře, to tak. A už byl pod jehličnanem. Dlouho tam nevydržel, je totiž hodně zvědavý m náš Pepík.

Pepíku, vypadáš dnes docela smutně, přitom jsi ráno vesele prozpěvoval.



C o jsi říkala? Smutně? To se ti jen zdá.


Tak dáš jablíčko, či nedáš? A trpělivě sedí dál a dívá se na mě do okna. Když mu hodím svačinku, uletí. Vydrž chvilinku.


A opět zklamání. Žádná odměna.


Oko kosa je takové zvláštní. Moudré, tajemné... Když se na vás upřeně podívá, jako by vám viděl do duše.Nemůžete ho oklamat.Ani zklamat. Poslední " cvak " a rychle pro jablko.



Můj milý cyclamen

18. února 2016 v 15:18 | Eva |  Fotografie a jiné
Nafotila jsem znovu drobounký brambořík, prý se mu říká " Cyclamen coum " , ale nejsem si pojmenováním jistá.




A protože snámků je více, můžete si je prohlédnout v rubrice Foto - příroda v docela poslední složce Cyklamen zde
Najdete tam také doplnění v ostatních složkách . Třeba Všednosoti.



Nebo složka Obrazy



Takové tajemno skrývala čemeřice, kterou zase najdete ve složce ÚNOR



A nějak jsem se v těch složkách ztratila. Asi je to tím,že celé dopoledne jsme zmenšovala fota pro blog.
Pokud vás zajímají kvítky naší zahrádky , stačí rozkliknout v levém sloupci některou z rubrik Fotografií a tam otevřít příslušnou složku. Sama jsem překvapená, kolik okamžiků je zde zachyceno. Jsou nenávratně pryč.Živé jsou jen hodiny s bramboříkem a čemeřicí . Venku právě kvetou navzdory šedivému únorovému dni, který se snaží prozářit svou bělostí křehké sněženky.


A jaro je tady, i když ne astronomické. Krásné a radostné dny, přátelé.


Rozhovor s Abuelou Margaritou, dcerou Luny a Slunce

14. února 2016 v 21:45 Zajímavé knihy, odkazy
abuela margarita
Rozhovor s Abuelou Margaritou, dcerou Luny a Slunce.
Ztratili jsme kontakt s Přírodou, babička Margherita nám to připomíná, osvěcuje nás svým příběhem i svojí magií a ukazuje nám jinou dimenzi. Tu naši!
Babička Margherita, léčitelka a strážkyně máyské tradice, vyrostla se svojí prababičkou, která byla také léčitelka a uměla dělat zázraky. Praktikuje a zná taneční kruhy slunce, země a luny a hledání vize. Patří k radě indiánských stařešinů a věnuje se zasévání zdraví a moudrosti výměnou za radost, kterou jí to přináší, protože na obživu si vydělává při práci s půdou - pěstitelstvím. Když cestuje letadlem a letušky jí chtějí dát nový, čistý plastový kelímek, drží se zuby nehty toho prvního se slovy: "Kdepak, holčičko, tohle končí v Matce Zemi." Moudrost a moc z ní doslova stříkají, je to něco, co se dá v její přítomnosti jasně vnímat. Její rituály jako je křičení jména novorozence k Matce Zemi, aby ho uznala jako svůj plod a chránila ho, jsou doslova explozemi energie, která dělá dobře všem přítomným. Když se podává člověku do očí a řekne mu, že jsme všichni svatí, něco velmi hlubokého se v něm pohne.
Říká o sobě: "Je mi 71 let. Narodila jsem se na venkově ve státě Jalisco, v Mexiku a žiju v horách. Jsem vdova, mám dvě dcery a dvě vnoučata od mých dcer, ale jinak jich mám tisíce, se kterými jsem se učila lásce bez připoutanosti. Pocházíme z Matky Země a Otce Slunce. Přišla jsem na zem, abych vám připomněla, co je v každém člověku.
- Kam půjdeme po tomto životě??
- Ó, dceruško, užít si zábavu. Smrt neexistuje. Smrt jednoduše znamená opustit fyzické tělo, když se ti zachce.
- Jak to myslíte: "Když se ti zachce"?
- No, můžeš si ho vzít i s sebou. Moje prababička byla chichimeca (pozn.překl. polonomádské národy střednějižní Ameriky, pejorativní pojem, trochu jako v češtině slovo cikáni) a vyrůstala jsem s ní do mých 14 let, byla jasnovidná léčitelka, mág a dělala zázraky. Hodně jsem se toho od ní naučila.
- To se přece ví, že jste moudrá, babičko…
- Moc kosmu, země a velkého ducha je tam pro všechny, stačí si to vzít. My léčitelé vnímáme hodnotu 4 živlů (ohně, vody, vzduchu a země), milujeme je a nazýváme je svými prarodiči. Když jsem jednou byla ve Španělsku, seděla jsem u ohně a začali jsme si povídat.
- S kým?
- S ohněm. "Já jsem v tobě," řekl mi. "To už vím," odpověděla jsem. "Až se jednou rozhodneš umřít, staneš se součástí ducha, proč si s sebou nevezmeš tělo?" zeptal se. "A jak to mám udělat?" zeptala jsem se já.
- Zajímavá konverzace.
- "Celé tvoje tělo je plné ohně a ducha," řekl mi. "Zaujímáme ve tvém nitru 100% prostoru. Vzduch jsou tvé způsoby myšlení a povznášejí, když jsi lehká. Jsme z 80% vodou, to jsou emoce a ty se vypaří. Země nás tvoří jen z 20%, tak co tě stojí vzít si to s sebou?"
- A k čemu by vám bylo tělo?
- Samozřejmě k tomu, abych si ho užívala, protože si zachováš 5 smyslů, ale už netrpíš připoutaností. Teď jsou tu s námi i duchové mého manžela a mé dcery.
- Zdravím.
- Jako poslední zemřel po mé dceři můj tchán, odešel, když mu bylo přes 90 let. Tři měsíce před smrtí se rozhodl, jaký to bude den. "Kdybych na to zapomněl," řekl, "připomeňte mi to." Když ten den nadešel, tak jsme mu to připomněli. Umyl se, vzal si nové oblečení a řekl: "A teď si půjdu odpočinout". Lehl si na postel a umřel. To samé bych mohla vyprávět o své prababičce, o rodičích, o tetách.
- A jak chcete umřít vy, babičko?
- Jako můj učitel Martinez Paredes, mocný Maya. Než vyrazil do hor, řekl: "Při západu slunce si přijďte pro mé tělo." Bylo slyšet, jak celý den zpívá a když ho pak šli hledat, země byla plná stop. Tak chci zemřít já - při tanci a zpěvu. Víte, co udělal můj otec?
- Co udělal?
- Týden před svou smrtí šel posbírat své kroky. Prošel místa, která miloval a navštívil lidi, které měl rád. Dopřál si ten luxus je pozdravit. Smrt není smrtí, je to jen strach, který máme ze změny. Moje dcera mi říká: "Mluv o mně." A tak vám budu povídat o ní.
- Vaše dcera se také rozhodla, že zemře?
- Ano. Mnoho mladých se nemůže realizovat a nikomu se nechce žít beze smyslu.
- A co má smysl?
- Když se podíváš druhému člověku do očí a necháš ho do sebe vstoupit a ty vstoupíš do něj, stanete se jedním. Tenhle vztah lásky už je navždycky, tam neexistuje nuda.Musíme pochopit, že jsme svatými bytostmi, že Země je naší Matkou a Slunce je náším Otcem. Donedávna kmen Huicholes (pozn. překl.: říká se jim Wirrarika, Wixarika nebo Huichol, jsou to indiáni ze Siera Madre v západním Mexiku, milují halucinogenní kaktus peyote) odmítali přijmout smlouvy o vlastnictví půdy. "Jak mohu být vlastníkem Matky Země?" říkali.
-Tady se země neuctívá, ale drancuje.
- Štěstí je tak jednoduché! Spočívá v respektování toho čím, jsme a jsme zemí, kosmem a Velký Duchem. A když mluvíme o Matce Zemi, mluvíme také o ženě, která musí zaujmout své místo učitelky.
- Jaké má žena poslání?
- Naučit muže milovat. Až se to muži naučí, začnou se chovat jinak k ženám i k Matce Zemi. Musíme spatřit naše tělo jako posvátné a pochopit, že sex je posvátným aktem. Je to způsob, jak ho zjemnit a to nás naplní smyslem. Nový život přichází prostřednictvím tohoto aktu lásky. Když ho budeme banalizovat, co nám zbyde? Navrácení posvátné moci sexualitě změní náš postoj k životu. Když se mysl propojí se srdcem, možné je úplně všechno. Chtěla bych říct něco celému světu…
- ???
-Že, až budou chtít, mohou používat moc Velkého Ducha. Když pochopíš, kdo jsi, tvoje myšlenky se stanou realitou. Já, když si něco přeju, tak o to požádám sama sebe. A funguje to.
- Existuje mnoho věřících, kteří se modlí k Bohu a Bůh je nevyslyší…
- Protože jedna věc je o něco žebrat a druhá je nařídit něco sobě. Vědět, co opravdu potřebuju. Mnoho věřících se dostalo do závislosti, ale duch je naprosto svobodný. Je potřeba osvojit si toto přesvědčení. Učili nás obdivovat obrazy, místo aby nás naučili zbožňovat sami sebe a zbožňovat se navzájem.
- Aniž bychom se přitom cítili trapně…
- Musíme pracovat se svými stíny, odlehčit si, vytříbit své schopnosti, pochopit. Potom je jednoduché léčit, ovládat telepatii, komunikovat s ostatními, s rostlinami a zvířaty. Když se rozhodneš používat všechny svoje schopnosti ke konání dobra, je život potěšením.
- Jak dlouho to víte?
- Pár chvil před tím, než moje dcera zemřela, mi řekla: "Mami, vezmi si svoji posvátnou dýmku, musíš začít sdílet svoji moudrost a budeš hodně cestovat. Neboj se, budu tě doprovázet." K mému velkému překvapení jsem spatřila, jak se opět stává součástí kosmu. Pochopila jsem, že smrt neexistuje. Obzor se rozšířil a mé vnímání ztratilo hranice, proto ji teď mohu vidět i slyšet. Věříš, že je to možné?
- Ano.
- Naši předci svěřili nám, stařešinům, opatrování vědění se slovy: " Přijde den, kdy se znovu bude toto vědění sdílet v otevřených kruzích." Myslím, že tento čas nastal.
Přeložila: Lucie Chaya
Článek je možné dále šířit s uvedením aktivního odkazu na tutu stránku s českým překladem a aktivního odkazu zdroje.
Rozhovor vedla Ima Sanchez. Publikováno v "La Contra", diario La Vanguardia

Pozdrav ze zahrádky - 11.2.2016

13. února 2016 v 18:13 | Eva |  Fotografie a jiné
Takové veliké překvapení ! To snad ani možné není. V trávníku drobounký kvítek .Že by růžová fialka tak časně? Kdepak, kde se vzal, tu se vzal asi dva metry od původního stanoviště pozdravil mě můj poblíbený minibrambořík.


Miluji bramboříky a rostlinku - skalničku - jsem koupila před mnoha lety, ale moc se jí nedařilo. Občas kvítky, jiný rok nic. Listy zatahuje a v létě se nad jejím domovem objeví stín Andromedy. Jak to provedla hlíza, že se objevila letos v trávníku, to je mi záhadou.


Opodál se ukázaly tři listy.


Přemýšlím, jestli mám rostlinky přesadit do záhonku, ale také si uvědomuji, že nejlépe se jim daří tam, kde si samy našly své místo. Udělaly mi takovou radost,


Čemeřice kvetla po celou zimu. Jen mráz na ní zanechal stopy a tváří se docela " bubácky ".


Sněženka se ospale protáhla ...


Kdo to na ni kouká? Našli jste tvářičky? Doplnila jsem jim očka.


Také fialka " U šneků " už se těší na jaro.


A anděl strážný našeho záhonku vyčkává, než přiletí racci. Ještě měsíc a probudí opravdové jaro.






Rozcvička pro aktivaci organismu

12. února 2016 v 22:15 | Václav Vocásek |  CVIČENÍ

Příběh o pastelce

12. února 2016 v 11:48 | Paul Coelh |  Zajímavé knihy, odkazy


Chlapec se díval, jak babička píše dopis.
Potom se zeptal: "Píšeš o něčem, co se přihodilo nám? A není to snad příběh o mně?"
Babička přestala psát, usmála se a odpověděla vnukovi: "Máš pravdu, píšu o tobě. Ale důležitější než slova je tužka, kterou píšu. Chtěla bych, aby ses jí podobal, až budeš velký."
Chlapec se na tužku zvědavě podíval, ale neviděl na ní nic zvláštního. "Je přece stejná jako všechny ostatní tužky, které jsem kdy viděl."
"Všecko záleží na tom, jak se na věci díváš. Tužka má pět vlastností, a když si je udržíš i ty, bude ti na světě vždycky dobře.

První vlastnost: můžeš dělat velké věci, ale nikdy nesmíš zapomenout, že existuje Ruka, jež řídí tvé kroky. Této ruce říkáme Bůh a On tě má vždy vést podle své vůle.

Druhá vlastnost: čas od času musíme přestat psát a použít ořezávátko. To tužce trochu ubližuje, ale je pak ostřejší. Proto musíš občas snést nějakou bolest, jelikož z tebe učiní lepšího člověka.

Třetí vlastnost: tužka nám vždy umožní, abychom vzali gumu a vymazali chybu. Uvědom si, že opravit něco, co jsme udělali, nemusí být špatné, ale je to naopak důležité, abychom setrvali na správné cestě.

Čtvrtá vlastnost: na tužce není nejdůležitější dřevo nebo vnější tvar, nýbrž tuha, jež je uvnitř. Proto vždy dávej pozor na to, co se děje ve tvém nitru.

A konečně pátá vlastnost: tužka vždy zanechává stopu. Stejně tak nic, co v životě uděláš, nezůstane bez následků, a proto si buď dobře vědom toho, co činíš."

- z knihy Jako řeka, jež plyne - Paulo Coelhe -


To mě moc baví

11. února 2016 v 15:28 | Eva |  Slova a obrázky
Mám dny, kdy musím stále kreslit. To když mám nové linery a venku je zamračeno. Je to něco mezi doodle a intuitivní kresbou, je to všehochuť a nekonečné množství proměn, které mě fascinují. Hlavně se při činnosti moc hezky relaxuje a to je hlavní.

Florinka měla obličej, ale ten jsem nakonec vymazala.


Hnízdečko lásky potřebuje jen vybarvit.

A také mě potěšily černobílé předlohy mandal z kalendáře Blanky Sýkorové. S jednou jsem si pohrála tak, že jsem ji začala dokreslovat.Její původní verzi zatím nemám, protože formát se do skeneru nevešel. Moc mě ta činnost bavila zvláště proto,že jsem měla už předem danou formální mandalu.




Nejen pro děti

11. února 2016 v 15:08 | Eva |  Dětem

Včera vznikla postavička. Veselá, rozverná, dobrácká a proměnlivá. Pomůžete ji vymyslet jméno?
A také příběh ...


K nakreslení Sluníčka mě inspirovala jedna moc šikovná holčička, která ráda kreslí. Byla s maminkou v kurzu a na její zvonivý smích nikdy nezapomenu. Děkuji, Lucinko.

Dokreslovánky

11. února 2016 v 14:59 | Eva |  Předlohy
Přikládám dnes několik obrázků k vlastnímu dotvoření.
Kytice, Jarní a Harmonie radosti. Můžeme jen vybarvovat nebo vykreslovat linerem - doodlit.

Předlohy mandal odkaz

8. února 2016 v 23:06 | odkaz |  Mandaly
Pokud jste přece jen spíše člověk, který rád vybarvuje, uvádím zde odkaz na zajímavé formální mandaly, které si můžete volně stáhnout. Pro mě sice postrádají ten přirozený lidský faktor, ale jsou krásné a myslím , že se dají docela dobře přetvářet a doodlovat.
Ať se daří.

K dnešnímu dni je jich tam 43 a každý den přibývají nové. Stránky paní Blanky - www.blankasy.cz

A moje rada? Když opravdu chcete poznat sami sebe, potom také mandalu tvořte sami. Ničeho se nebojte
Všechno je správné, co nám přináší radost a příjemný relax-
Ať se daří na cestě ke tvořivosti.

Moc přítomného okamžiku

6. února 2016 v 0:31 | Eckhart Tolle |  Zajímavé knihy, odkazy
Pozorovat emoce je v podstatě totéž jako pozorovat myšlenky. Jediný rozdíl je v tom, že myšlenky máte v hlavě, kdežto emoce mají silný tělesný aspekt, takže je vnímáte především v těle.
Emoce nemusíte potlačovat, ale také se jimi nemusíte nechat ovládat. Jako pozorovatelé se s emocemi už neztotožňujete. Budete-li to dělat, všechno nevědomé ve vaší mysli vyjde na světlo vědomí.
Nehledejte jiný stav, než je ten, v němž se právě nacházíte.
Budete-li jej hledat, způsobíte vnitřní konflikt a vyvoláte nevědomou rezistenci.
Odpusťte sami sobě za to, že nežijete ve stavu klidu. Jakmile přijmete svůj neklid, váš neklid se promění v klid. Cokoli plně přijímáte, vám pomůže dosáhnout klidu.
To je zázrak odevzdání. Jakmile začnete přijímat to, co existuje, každý okamžik bude tím nejlepším okamžikem.
To je osvícení.
Moc přítomného okamžiku, E. Tolle

Dévy jasanu

5. února 2016 v 22:24 | Eva |  Slova a obrázky
Každý, kdo ponechá své otisky dřevu, obejme ho s vděčností strom. Když řezbář začne ladit tón , při kterém strom zpívá, dějí se zázraky. Energie se neztrácí a strom znovu žije.


Dévy jasanu
Naslouchat duším stromů
a dotýkat se hvězd,
pak navracet se domů
a najít jednu z cest ...
Dotknout se tváře dřeva
a cítit jeho tep,
ztvárnit jej do vzpomínek,
ať zpívá mnoho let ...


Jak na škrábání a bolest v krku

5. února 2016 v 0:00 | Václav Vocásek |  CVIČENÍ

Kvantová terapie

4. února 2016 v 19:47 | odkaz |  Zajímavé knihy, odkazy
Začněte se vnímat jako dokonalé sebevědomé bytosti, žijící v lásce a harmonii a získáte To. Funguje to vždy a každému.
Velký problém běžného člověka je v tom, že stále přemýšlí nad tím CO NECHCE, a pak se diví, jak to, že se mu tyto věci dějí pořád dokola.
Naše myšlenky fungují jako magnet a mají určitou frekvenci.

Krása matematiky

4. února 2016 v 16:31 | Eva |  Záhady a tajemno
S nadpisem by určitě nesouhlasilo mnoho studentů. Mně sice základní matematika nikdy nevadila, ale teprve po pročítání knih o posvátné geometrii jsem začala smekat před královnou věd a obdivovat vše. Čísla mě zaujala v numerologii a dnes na ně pohlížím jinak.
Možná kdyby studentům byly předkládány všechny ty nádherné zákonitosti obrazně místo nekonečného počítání mnohočlenů, rovnic...Kdyby jen na chvíli měli možnost pohlédnout na veškeré souvztažností, třeba by se na obávanou " matiku" dívali jinak a s láskou. Kdepak, nejsem žádný matematik, jen obdivuji ty méně složité rovnice- nerovnice, tvary i tělesa. Hledám na internetu a s dovolením zde vkládám.
Jeden z mnoha...

Docela zajímavé ...


Na Fb - zde - jsem si dnes přečetla :

"Shoda okolností je pro Boha způsob, jak zůstat utajen. "
Albert Einstrin

A následoval ilustrační obrázek .


A hle, kde se objeví " Fí " ?

Krásu dokonalost matematikyi mám spojenou s kreslením mandal. O tom jsem už ale jednou psala v souvislosti s Fibonacciho poslopností.
A kruhy v obilí? Tady není co dodat, počítat ani nemusíme. Jen cítit.


Tak přátelé, pokud zhlédnete někde nějakou zajímavost, šup s ní do komentáře nebo zašlete na můj e-mail. Děkuji a pozdravuji čísly 3,6,9 / 3+6+9 -18-9


Přeji ŠTĚSTÍ a dny naplněné TVOŘIVOSTÍ.


Příběh paní učitelky

2. února 2016 v 8:59 | Suzan Ertz |  Slova a obrázky


Na začátku školního roku stála třídní učitelka šesté třídy před svými bývalými páťáky. Přejela všechny děti pohledem a řekla, že je má všechny stejně ráda a ráda je vidí. Byla to velká lež, neboť v jedné z předních lavic seděl schoulený chlapec, kterého učitelka ráda neměla. Seznámila se s ním, stejně jako se všemi svými žáky, v loňském školním roce. Hned tehdy si všimla, že si nehraje se spoluž&aa cute;ky, má špinavé oblečení a je cítit, jako by se dávno nemyl. V průběhu času byl vztah učitelky k tomuto žákovi čím dál horší a došlo to až tak daleko, že by nejraději všechny jeho práce přeškrtala červenou tužkou a napsala mu pětky.
Jednou zástupce ředitele školy požádal o rozbor posudků všech žáků od počátku jejich školní docházky. Učitelka si spis tohoto neoblíbeného žáka nechala až na konec. A když konečně došla až k němu a chtě nechtě začala číst posudky na něj, byla ohromena. Učitelka, která chlapce vedla v první třídě, napsala : "Je to překrásné dítě se zářivým úsměvem. Domácí úkoly dělá přesně a čistě. Být s ním pohromadě je prostě radost."
Ve druhé třídě o něm učitelka psala: "Vynikající žák, kterého si váží jeho kamarádi, má však problémy v rodině: matka trpí nevyléčitelnou nemocí a jeho domácí život je nejspíš prostě boj se smrtí."
Učitelka ve třetí třídě uváděla : "Smrt matky na chlapce velmi silně dolehla. Snaží se ze všech sil, otec však o něj nejeví žádný zájem a pokud nedojde k nějaké změně, odrazí se jeho život brzy i na učení."
Ve čtvrté třídě psala učitelka: "Chlapec neplní své povinnosti, o učení nemá zájem, nemá prakticky žádné kamarády, často usíná přímo ve třídě." Když učitelka posudky dočetla, velmi se sama před sebou zastyděla. Cítila se ještě hůře, když jí k Vánocům donesly všechny děti dárky zabalené do lesklého dárkového papíru se stužkami. Dárek od jejího neoblíbeného žáka byl zabalen do silného hnědého papíru. Některé děti se začaly smát, když učitelka z toho zchumlaného balíčku vyndala náramek, ve kterém chyběly některé kamínky a lahvičku parfému plnou jenom do čtvrtiny.
Učitelka však zarazila smích ve třídě, když vykřikla: "To je ale krásný náramek!" Otevřela lahvičku s parfémem a několik kapek si stříkla na zápěstí.
V ten den se chlapec po vyučování zdržel ve třídě, přišel k učitelce a řekl jí: "Dneska voníte, jako voněla moje maminka."
Po jeho odchodu učitelka dlouho plakala. Po nějaké době se začal neoblíbený žák vracet k životu. Koncem školního roku už patřil k nejlepším.
Po roce, když už pracovala s jinými dětmi, našla pode dveřmi třídy psaníčko, kde jí tento žák psal, že byla nejlepší učitelkou, která ho kdy učila.
Uběhlo dalších pět let, než dostala od svého bývalého žáka další dopis. Psal jí, že dokončil střední školu jako třetí nejlepší žák třídy a že ona je stále ještě nejlepší učitelka, kterou v životě poznal.
Po dalších čtyřech letech dostala učitelka dopis, kde jí její žák psal, že přes všechny těžkosti už brzo dokončí universitu s nejlepším hodnocením a znovu potvrdil, že až dosud právě ona je tou nejlepší učitelkou jeho života.
Za čtyři roky na to dorazil další dopis. Tentokrát jí bývalý žák psal, že když dokončil univerzitu, rozhodl se ještě zvýšit úroveň svého vzdělání.
Před jeho jménem stál tentokrát titul "doktor". Také v tomto dopise jí psal, že je nejlepší učitelkou, kterou v životě měl.
Čas plynul. V jednom dopise jí napsal, že se seznámil s dívkou, s níž se chce oženit. Jeho otec zemřel před dvěma roky a on by se rád zeptal, jestli by na jeho svatbě přijala místo, které obvykle patří ženichově matce. Učitelka samozřejmě souhlasila.
Ve svatební den svého žáka si učitelka vzala onen náramek s chybějícími kamínky a koupila si parfém, který nešťastnému chlapci připomínal maminku.
Přivítali se, objali, a mladý muž ucítil známou vůni.
"Děkuji vám, že jste mi věřila, děkuji, že jste mi dala znát, že mě někdo potřebuje, že něco znamenám, že jste mě naučila uvěřit ve své síly a rozlišovat dobré od špatného".
Učitelka mu se slzami v očích odpověděla: "Mýlíš se, to tys mě všemu naučil. Dokud jsem se s tebou neseznámila, neuměla jsem vůbec učit".
Miliony lidí touží po nesmrtelnosti
a přitom nevědí, co mají dělat,
když v neděli odpoledne prší.
Susan Ertz